Jak se nám naskakovalo do jedoucího vlaku
Nas vlak zvenku ve spatne statnici.
Jedním okem šilhám po zdroji. Po vlaku chodí „stevard“ oblečený v jakési špinavé košili a roznáší snídani. Kafe, sladký čaj a smažený indický chleba. Nemám hlad ani chuť, je sedm hodin ráno. Na chvíli zase usínám, ale uřvaný roznašeč chodí co deset minut, aby náhodou ti, které ještě svým řevem neprobudil, nezůstali bez snídaně. Za oknem se míhá krajina rázu polopouště. Převaluji se na bok a poslouchám zvuky vlaku a právě probuzených lidí.
Za chvíli bude devět. To už co nevidět musíme dorazit do Jaipuru. Zastavujeme kdesi uprostřed ničeho, ale po ceduli ani památka. Pár lidí vyskakuje. V duchu doufám, že snad tak velké město nepřejedeme. Pro jistotu se ptám souseda, kterého jsme při nástupu v pět ráno vystrnadili z našeho místa, kolik zastávek je to na hlavní nádraží. Prý dvě.
Vyskakujeme z vlaku a rozhlížíme se kolem. Asi jsme daleko vzadu od hlavní budovy nádraží. Kupodivu moc lidí nevystupuje, jen pár rodin se vítá u vlaku... Zklamaně vytahuji kameru, myslela jsem si, že to bude vypadat jinak. Jestli tohle je nádraží velkoměsta, tak to nevypadá na slibný výlet L Vlak se už pomalu rozjíždí, když úplně neznámý člověk klidným hlasem Markovi sděluje, že tohle není hlavák, že by to chtělo ještě jednu stanici! Ježíííšíííííííí! Otáčím se a hulákám na stevarda: „Haló, pane, tohle není hlavní nádraží?“ Ten pobaveně kroutí hlavou a my na poslední chvíli naskakujeme s kufrem v ruce do jedoucího vlaku…Páni, to bylo o fous. Uf. Těžce oddychujeme, příliš nechápající, co se vlastně stalo, ale za chvíli dostáváme záchvat smíchu. To nám ten výlet pěkně začíná. To se nám pán pěkně pomstil za to, že jsme jej vzbudili a přinutili se přemístit na své místo…
Na podruhé jsme již zvládli vystoupit bez větších potíží. Tedy nepočítáme-li fakt, že Indové prostě nechápou, že první lidé musí vystoupit, aby mohli ostatní nastoupit. Naskytl se nám úžasný pohled na to, když se někdo snaží dostat přes vystupující dav do vlaku. Místní si toto chování omlouvají tím, že je jich přeci hodně, přes miliardu, a tak se o všechno logicky musí prát.
Hotel nám k naší spokojenosti v rámci služeb zajistil odvoz z nádraží. Čekáme u východu a říkáme si, jak vlastně řidiče poznáme… Chvíli tam stojíme jak troubové, to už nás stihli zmerčit rikshové a tak se dáváme na ústup a já volám do hotelu, ať si pro nás přijedou. No a to už na nás mává řidič, a huláká, že tudy jsme rozhodně přijít neměli, čekal na nás u hlavního východu (my jsme vylezli tím nejnepravděpodobnějším výlezem). Posazuje nás do růžového Ambasadora a jedeme do hotelu. Registrace proběhla v pohodě a dostali jsme dvacet minut na to se zabydlet.
Pro tento den jsme si rovnou zvolili výlet do Pushkar, městečka (nebo spíše vesnice?), které je proslulé svým trhem s velbloudy. Ten se měl konat za týden od naší návštěvy a tak jsme očekávali nějaký „předvoj“ obchodníků. Po cestě jsme se stavili na oběd v jediné restauraci široko daleko. Tam jsme narazili na početnou skupinu Němců, ke které patřil ohromný zelený turistický autobus. Objednávali si horečně indické pokrmy. Z toho jsme už vyléčení J. „No jo, turisti“, pomysleli jsme si.
Uvidíme, za jak dlouho začnou slzet a plivat oheň J
Dala bych si ještě něco sladkého, tak vyrážíme směr stánek, kde mají čokoládové tyčinky a jiné pamlsky. „Dvě Bounty a jedny Mentos“, žádá Marek. Jaké je naše překvapení, když slyšíme cenu třista rupií. Civíme na sebe, já nevěřícně kroutím hlavou a prodavač nám tvrdí, že to je jednotná cena po celé Indii. Přeskočil mi hlas vztekem, tak jen cedím mezi zuby na prodavače, „Ty hade, tohle stojí v obchodě dvacet pět rupek!“ a znechuceně odcházíme k autu. Zlatokopové. Němcům to ale neva a vesele nakupují dál. Vyrážíme dál, máme před sebou ještě dvě hodiny cesty.
Misa Krpina
Ano.Běželi bosky nebo v ponožkách.
Po prvotním prodíraní se davem účastníků sedmikilometrového běhu jsme se s Manu konečně dostaly k běhu. Tedy spíše pobíhání. Kličkovaly jsme mezi účastníky jak myši. Pletli se nám do cesty chodci, skupinky s transparenty, ale i diváci. Já razila cestu a Manu mě věrně následovala.
Misa Krpina
Indický půlmaraton 2
Už je to tak dávno, co jsem napsala ten první díl maratonského běhu v New Delhi, že už si pomalu nepamatuji, co jsem v něm vlastně psala.
Misa Krpina
Kousnutá indickým pavoukem?
Už je to pár týdnů, co jsme odjeli z Indie. A i když jsme už doma, v Česku, sem tam se k nám Indie dostane cestou televize nebo článků v časopisech.
Misa Krpina
Indický půlmaraton 1
10.11.2009 Třicet, dvacet devět, dvacet osm....Indové opět nezvládli organizaci a dav protrhl startovní pásku.
Misa Krpina
Polibek jako úplatek?
18.1.2010 Asi to pro mnohé bude pořádné překvapení, když řeknu, že mi je v Indii zima. Vážně, nekecám.
Misa Krpina
Shatabdi
Další den jsme se zregenerovali ayurvédskou celotělovou masáží. Hodina slasti. Nicméně nás ani nenapadlo se zeptat, zdali se pak máme kde osprchovat a smýt ze sebe masážní oleje.
Misa Krpina
Růžové město
Diwali jsme strávili v Pink City, centru Jaipuru. Pink proto, že jej nechali kvůli světloplachosti britského krále, který se sem chystal na návštěvu, přemalovat ze žluté na příjemnou červenorůžovou. Co je na tom pravdy, netuším.
Misa Krpina
Sportovní výkon na slonovi
Ráno jsme vyrazili za Jaipurskými památkami. Hotel nám poskytl průvodce, takového hubeného človíčka jménem Opi Sharma, s jehož hinglish (hindi-english) jsme ze začátku bojovali. Mimo jiné pořád říkal „you will be see“ (budete vidět) a podobně.
Misa Krpina
Ram ram saa!
Kručí mi v břiše....Kurník ja mám hlad. Po Pushkaru následuje večer ve vesnici Chokhi Dhani.
Misa Krpina
A kde je ta spiritualita?
Během našeho výletu do Rajasthanu jsme stihli navštívit jedno z nejstarších měst v Indii, Pushkar a samozřejmě Jaipur.
Misa Krpina
Vlakem do Jaipuru
16.10.2009 A jedeme do Jaipuru! Hurááá! Honem sbalit věci a vyrazit. Aha, tak ještě jinak.
Misa Krpina
Incredible India, rok poté.
30.9.2009 Dnes je to na den přesně rok, co jsme vyjeli na „zájezd“ do Indie. První zážitky mě nenechaly na pochybách, že to bude boj.
Misa Krpina
Tygra? Jo, toho máme!
23.9.2009 ...ten jeho tik...má jej nejsilnější, když je unavený, nervózní. Vydává takový syčivý zvuk.
Misa Krpina
V Indii kruhový objezd spíše překážkou.
16.9.2009 Javed se zatím prokázal jako vynikající řidič, jednak dodržuje "jakštakš" pravidla silničního provozu
Misa Krpina
Kterak jsme k novému řidiči přišli
14.9.2009 Vše začalo konfliktem s Narinderem. Jakmile jsme jej eliminovali z pozice řidiče, vyvstal nám automaticky problém.
Misa Krpina
Recyklace po indicku
9.9.2009 V Indii je prostě svinčík. Pardon, zatím jsem byla jen v Delhi, Gurgaonu, Rishikeshi a Kashmiru a samozřejmě na cestách tam a zpět.
Misa Krpina
Krádež sacharidového pokladu
4.9.2009 Tak jo, zase mě ten Eda ukecal. Prý se mi na blogu už množí pavučiny...
Misa Krpina
Jak si v Indii koledovat o "přeshubu"
25.8.2009 Tak abych se vrátila k nedokončenému článku o našem řidiči. Bylo to nedávno, kdy nás zase vezl do Delhi na golf.
Misa Krpina
Náš řidič Narinder, část 2.
Marek měl zase někam odjet a Narinder ho požádal o den volna. Tak jsme se spolu domluvili, že mu vyjdeme vstříc, že se mám s ním tedy domluvit.
Misa Krpina
Náš osobní řidič jménem Narinder, část 1.
9.8.2009 Narinder je náš řidič. Začal pro nás pracovat druhý den našeho dobrodružství v Indii. Je to takový tichý chlapík s velmi špatnou angličtinou.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |