Ram ram saa!

Kručí mi v břiše….Kurník ja mám hlad. Po Pushkaru následuje večer ve vesnici Chokhi Dhani.

Marek a ja

 Dle průvodce je to takový rajasthánský skanzen, kde člověk zažije tu pravou a nezaměnitelnou rajasthánskou kulturu a atmosféru. Patří mezi takzvané "MUST in Rajasthan" (něco,co se nesmí při návštěvě této země opomenout).

 Kultura nekultura, já mám příšerný hlad, takže ihned míříme do restaurace. Byli jsme tam jediní strávníci a tak se nám dostalo nadstandardní pozornosti (o to, aby mi vlastnoručně mazali máslo na placičku, jsem opravdu nestála). Servírovali nám na talíře ze sušených listů a krom toho, že jídlo bylo

pekelně pálivé, až se mi zvedal žaludek, přinutil nás personál se vyfotit v turbanech.

S vypálenými chuťovými pohárky jsme tedy vyrazili za kulturou. Na každém kroku se něco dělo. Támhle se tancovalo, jinde se hrálo loutkové divadlo, opodál seděl děda, který roztáčel jakési kolo, ze kterého sršely jiskry a u toho řval „Ram ram sáááá„ (pozdrav).

Sedáme si na lavičku u pódia, kde se právě tancuje. O dvě minuty později představení k mému zklamání končí. V tu chvíli se před nás postavila tanečnice, koukala někam přes nás a zavrčela „Money!“. Nevěřím svým uším. Bohužel to zopakovala ještě dvakrát. To je hnus. (Jen tak pro dokreslení, vstupné do vesnice nebylo zadarmo!). Znechuceně jsme se zvedli a poodešli mimo dosah pochtívačů peněz. Za všechno všude chtěli jen a jen peníze. Kulturní zážitek byl naprosto přehlušen hladem lidí po penězích. Indie už dávno přestala být tou zemí osvícení, tou zemí, kam se jezdí nalézt vnitřní rovnováhu. Teď se všechno smrsklo do kousků čísly potištěných papírků a kovu.

Jen tak ze srandy jsme se hecli a nechali si přečíst dlaň. Věštec si svítí na naše dlaně lampičkou

a několikrát se nás ptá na náš věk (asi mu krátkodobá pamět příliš neslouží). Žvásty, jak jinak, nic jiného jsme ani nečekali. Budu žít do osmdesáti atakdáleatakdále, Marek má prý problémy se žaludkem…(to ani sám chudák netušil), ale taky bude žít do osmdesáti. Na to se mě chlapík zeptá, jestli vím, kolik mu je. Koukám na něja říkám „Třicet“. Kulí na mě oči a překvapeně se mě ptá, jak jsem to mohla vědět…

Největší zážitek jsem si z celého kulturou (nebo spíš nekulturou) prosyceného večera pořídila na dřevěné skluzavce, kterou jsem sjela třikrát a pokaždé ji tak rychle prosvištěla, že mě Marek nebyl schopen vyfotit J. Procházíme celý areál, ale po půl hodině toho máme tak akorát. Jedeme na hotel, představa horké sprchy a klidu je neodolatelná. Zítra nás čeká výlet po Jaipuru, na který se moc těším.