Sportovní výkon na slonovi

Ráno jsme vyrazili za Jaipurskými památkami. Hotel nám poskytl průvodce, takového hubeného človíčka jménem Opi Sharma, s jehož hinglish (hindi-english) jsme ze začátku bojovali. Mimo jiné pořád říkal „you will be see“ (budete vidět) a podobně.

ja

Prosvištěli jsme kolem Hawa Mahal, stavby, která vypadá jak včelí úl. Byla vybudovaná jen pro maharani, královny, respektive pro celý maharajův harém, aby se nezpozorovány mohly dívat na ruch města. Stihli jsme jednu dvě fotky a už nás hnali do auta směrem k Amber Fort, úžasné pevnosti, kterou by si nikdo, kdo navštíví Rajasthan, neměl nechat ujít. Překvapením pro nás byla důmyslná zařízení, jako jsou parní lázně, čerpadla, potrubí, zavlažování…Co nám ale vyrazilo dech, byla starověká klimatizace. Indové využili větru a vody a první účinná klimatizace byla na světě.

Na co jsme se ale těšili nejvíce, byli sloni, byť je to profláklá turistická atrakce. Každý den na dvě hodiny dostanou tito velikánové práci a vozí lidi od brány nahoru do pevnosti. „Náš“ slon byl docela prcek. Mahut nás usadil do takové kovové ohrádky s pohledem „udrž se tam jak chceš“. Doslova a do písmene. Nikdy by mě nenapadlo, že jízda na slonovi se bude podobat náročnému sportovnímu výkonu. Než jsme vyjeli nahoru, byla jsem pěkně zpocená, všechno mě bolelo a k tomu se mi na předloktí skvěla parádní, krví podlitá modřina. Jak jsme na slonovi lítali dopředu dozadu, přiskřípla

jsem se do kovové ohrádky…auuu.. Dva kroky slona pro nás znamenal metrový rozdíl v naší pozici v ohrádce. Lítali jsme tam jak hadr na holi a pořád jsme sjížděli na jednu stranu. Uf, to byla jízda. Děkujeme ti slone, ale příště to raději půjdeme pěšky J…“ Jak se vůbec jmenuje?“, ptáme se mahuta. „Pura Devi“, (nebo něco takového), zahuhlal mahut a přinutil slona se nechat pohladit po chobotu. „Ten je krásnej“, rozplývám se. „Marku, dáme mu nějaký bakšiš, jo?“ Hladíme si slona a pak vytahujeme dvacet rupií. Z výrazu tváře majitele slona hádám, že to bylo asi málo, asi očekával tisicovku nebo co… Zase ty prachy…

Od průvodce jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí, které bychom se asi v knize nedočetli. Byl docela neúnavný a neustále nás zásoboval dalšími a dalšími fakty. Někdy byl tak zahlcen svým projevem, že si nevšimnul naší nepřítomnosti . Nepřestal ani o pár hodin později v Maharajově paláci. Dozvěděli jsme se, že jeden z Maharajů byl tak impozantní, že stojí za to si prohlédnout jeho vystavené pyžamo. „Tyyyo, to není možný“. Nevěřícně koukáme na obrovský kus látky, což měly být maharajovy kalhoty. Četla jsem, že průvodci rádi sdělují turistům jako zajímavost, co všechno byl schopen maharaja sníst na snídani. Ovšem tohle jsme tedy nečekali. Po chvíli zírání na mega gatě jsem si doprohlíželi prostory paláce. Současný maharaja v něm doposud žije. Za nemalý penízvás nechá kouknout do

svého obýváku dvojnásobné velikosti našeho rodinného domku.

Jantar Mantar nesmíme minout. Nevím, jak to přeložit, ale Jantar znamená nástroj a Mantar výpočet J Nejvíce nás zaujaly obří sluneční hodiny fungující na minutu přesně. Opět nás překvapilo, jak Indové byli v té době schopní a myslelo jim to!

Upocení a unavení se vracíme na hotel. Sprcha, hodinový spánek a večeře a můžeme vyrazit do spárů Jaipuru prosyceného vůní Diwali.